Pán ledové zahrady 2

1. dubna 2017 v 4:44 | turkey
/vložím sem nejlepší aprílovej vtípek století - no tak ne, je to apríl, ha ha haZamračený/

Pán ledové zahrady (kniha druhá)

autor: Jaroslaw Grzedowicz
překlad: Robert Pilch
počet stran: 472

Vuko Drakkainen je stále Strom. Nemůže nic dělat, jenom se pořád bezmocně dívat na neměnící se krajinu anebo na to, jak mu jeden Had prchající před Ohnivými lidmi ukradne z kořenů průzkumníkův universální meč a tím monomolekulárním ostřím své pronásledovatele zmasakruje. Drakkainen ho ale nemůže zastavit - je Strom a ten mlčí. Mlčí, i když za ním přijde Krkavčí stín, který zase zřejmě ví, co se stalo, a po "Spícím ve stromě" chce, aby se probudil, protože jedině on může znovu nastolit rovnováhu, kterou cizinci tvořením rozvrátili. Proč by vlastně i sám Poutník nedokázal tvořit? Trpaslík mu z Kmene vytrhne jasanové kopí, Kopí hlupáků, a v noci kolem velmi naštvaného Stromu začne vycházet chladná mlha, z tamějších vlků vytvoří monstra a najednou na planině stojí šest jasanů, které vypadají, jako by v nich byl uvězněn člověk. Drakkainen se chce probudit, ale je to těžké - koneckonců Strom je strom. Zdá se mu sen (pokud se stromu mohou zdát sny), ve kterém je na Zemi s Krkavčím stínem a dalšími zdejšími "bohy" - Kovářem, Hatrun a Samumem a ti přemýšlí, jestli on dokáže tento svět mířící do zhouby zachránit anebo mu ještě přidá - jestli ho mají vysvobodit nebo zabít… Ani poté, co Spící ve stromě se snaží probudit a nad ním zuří bouře, není úplně jasné, jak se rozhodli: do jasanu udeří blesk…

Terkej Tendžaruk, vládce Tygřího trůnu, stále prchá pryč před vyznavači Podzemní Matky, pryč z Amitraje, která se jen za pár dní vlády teokracie změnila k nepoznání: zrušené obchody, zabavované věci, lidi-žebráci bloudící bez cíle… S Brusem musí přejít most hlídaný vojáky, a tak vezmou vůz a oblečení (teď už mrtvému) kněžímu Rudých věží a jeho akolytovi a vydávají se za ně. Kapitán vojáků střežících most by je pustil, nebýt toho, že už zapadá slunce. Nikdo nesmí spát u cesty, a proto je pošle přímo do Rudé věže - přímo do srdce nepřátel.

Naštěstí to byla asi ta první možnost: Noční poutník se probouzí zpátky ve svém těle, ve svém lidském těle. Ohořelé pahýly jeho Stromu poskytnou jeho slabému a nahému tělu aspoň trošku tepla. Vuko začne hledat věci, které jeho proměnu ve Strom přežily, nachází toho však málo: mezi nimi cáry oblečení (z něj a z toho, co měly na sobě mrtvoly u Stromu, si vyrobí provizorní boty a oblečení) ale hlavně dýmku s tabákem a nůž. Kromě oblečení a výzbroje přišel kvůli van Dykenovi a jeho - špatně se to přiznává - kouzlu ještě o něco, o v jeho hlavě uložený palubní počítač - šanci na přežití, čítač… Bez něj v souboji nedosáhne takové úrovně, bez něj mu nic nezabrání bát se, bez něj mu připadá řeč lidu Pobřeží plachet jako protivné skřípání… Chabě oblečen se v zimě vydává přes vrcholky hor zpět do Ohnivé země za Grunaldim, kde nechal své věci a koně. Je však slabý, bolest po naprosto smrtelném zranění kopím je nesnesitelná stejně jako chlad a na síle mu ani nepřidá zjištění, že se van Dyken pokouší vytvořit draky. Zatím je neúspěšný, kvůli stavbě těla (biologie je prozatím silnější než Tvůrce) stvůry umírají, ale co když přírodu oklame? Drakkainena před usnutím-smrtí v zimě zachrání malinká nahá třpytivá zářivá otravná víla, která - jak Drakkainenovi dojde - je trochu neschopnější ztělesnění čítače… V noci se s Čítač snaží přejít přes průsmyk plný mrtvol a hlídaný Hadími lidmi. Jsou tam zajatci, Drakkainen ví, že je v současném stavu nemůže osvobodit, přesto jednu dívku vysvobodí z klece (jinak by začala křičet). Náhodou ho jeden Had uvidí a spustí poplach. Další Vuka zasáhne šípem, avšak najednou zasáhne zajatá dívka, Hadi pustí zbraně a dívka si položí Nočního poutníka na záda, jako by nic nevážil…

Jeden ze Zasvěcených žádá cizího kněžího - Bruse, aby v labyrintu chodeb pronesl modlitby při západu slunce (neboli krvavé obětování mnoha mužů bohyni), ale kněžka archimatrona je před nedobrovolným prozrazením zachrání - odvede je pryč a přeje si, aby jí Brus vydal železnou krabičku (tu našel ukrytou ve voze), ve které je prý ukryté Slovo - jméno bohyně, což by jí přineslo velkou moc. Brus jí ho však odmítne vydat a archimatrona se s tím zřejmě smíří. Zatímco s Brusem podstupuje kousnutí zvláštního škorpiona - na chvilku se stanou jedním a cítí pocity druhého - nějaká akolytka tohimona odvede pryč. Dívka ho chce rozptýlit rozkoší, aby mohla vyměnit skříňky, ale Pilíř ji pozná - je to Mirah, dívka, kterou za ním už kdysi poslala jeho učitelka Aiina, aby s ním soupeřila v souloži. Naštěstí se jí včas zbaví, ráno s jídlem od kněžky a s Brusem, který se stále až příliš přesvědčivě chová jako fanatický kněz, projdou přes most, a přestože se dostanou do bezpečné vzdálenosti od Věže, Brus se pořád modlí k Podzemní Matce a je zamlklý. Vládce Tygřího trůnu najednou pozná, že míří do pasti, včas zastaví, jenže několik vojáků a Mirah je na rozkaz kněžky napadne. Terkej a nakonec i do teď neschopný Brus muže zneškodní, avšak Mirah se podaří ukořistit skříňku. Brus ji zastřelí dřív, než ji stihne otevřít, což by je podle něj zabilo (prý se v ní nachází prokletá zem z obětišť, díky níž lze tvořit), přesto se tam zrodí obětiště. Brus je totiž alespoň prozatím zase Brus - oddaný Kirenenec. Přizná, že jeho darem bylo, že nikdy nemusel předstírat někoho jiného - vždycky se jím stal; pořád věděl, kdo je doopravdy, ale jen někde hluboko uvnitř. Jenže to kousnutí štírem způsobilo, že amitrajský šílený kněz z něj nechce odejít a je možné, že někdy znovu vyplave napovrch - a tehdy ho bude muset tohimon zabít…Oba se po jídle (jakási ryba od jakéhosi rybáře a jídlo z Věže) uloží k odpočinku, ale něco je špatně: Brus rychle usíná a i Pilíři se víčka klíží až moc rychle, ještě však spatří, že sem tam objevily zakuklené postavy a přehodily mu pytel přes hlavu - jídlo bylo otrávené…

Drakkainen se probouzí v noci v nějakém stavení obklopen jen dvěma dívkami Sylgou a Synnjou, které o něj pečují, a tmou. Zesláblý vždy zase rychle usne do snů plných války a vzrušení, ale když se probudí, pořád je noc. Časem Poutník začne rozumět a vzpomínat si na jistá slovíčka v řeči žen a postupně je schopen se s nimi i dorozumět. Nakonec se mu zdá sen o ženě, ve které pozná bohyni ze "zasedání" s předmětem zabít či nezabít, a také dívku z klece. Hatrun Lidský planem, jejímiž živly jsou vášeň a válka, chce, aby Ulf tvořil, jenže sama mu nemůže poradit - bohové mu nemohou pomoci, jinak by přivolali mrtvý sníh, který přichází, jakmile se rovnováha světa příliš naruší (lidé v jeho přítomnosti usnou a zapomenou vše až na ty nejzákladnější věci - jak orat, vykovat meč a musí se učit znovu od začátku). Sylga a Synnja mu ušijí teplé oblečení a boty a loučí se s ním, neboť si jej chce prý Hatrun vzít. A Vuko se probouzí ve stavení, které jako by zestárlo o desítky let, mezi kostmi a na radu Hatrun se vydává za mocným Pěvcem, chráněným Gliffnakem - lidským medvědem, Bondswifem Oba medvědi, který by ho mohl písně bohů naučit ovládat. Ten ho přes počáteční odpor přijme, ale že by byl nějaký výjimečný učitel, to se říct nedá - bez instrukcí chce po Drakkainenovi, aby myslí pohnul podkovou. Drakkainen zprvu na podkovu zírá, ale fyzikální zákony nepopře právě proto, že tomu nemůže stále uvěřit. Až jednou, když se vůbec nesoustředí, se podkova pohne… Oba medvědi je z toho vyděšený, avšak nějaká neznámá moc ho přinutí vzít Drakkainena na obětiště, kde buď písně ovládne, nebo zemře. Ulf a Čítač vejdou na to prokleté místo sami a maličká víla najednou ví, co má dělat, vždyť je něco jako operační systém. Drakkainen má v bezvědomí několik vizí: van Dykenovu pochodující armádu Hadů, masakry lidí pro utišení hladu Podzemní Matky, ledovou loď plující bez posádky… ale probudí se.

Maskovaní lidé dovedou Pilíře a Bruse, otrávené mrtvou vodou z ryby, na nějaké tajné místo. Je to tábor, domov mnoha Kirenenců prchajících před Podzemní Matkou. Ale ačkoli jsou to vlastně jeho lidé, vládce Tygřího trůnu je vyslýchán Uzlem, který je přesvědčený, že Tendžaruk je amitrajský špeh a chce Kirenence vyvraždit. Dokonce zavolá jednoho Kebiryjce, který svými tenkými jehlami zapíchnutými na správné místo v hlavě umí léčit, ale také způsobit nesnesitelnou bolest. Terkej při mučení přizná svoji identitu, Uzel mu však nevěří. Po strašně dlouhé době, kdy už je na pokraji zhroucení, Uzel přestane, myslí, že ač je to nemožné, Pilíř mu pravdu neřekne, a chce ho zabít. V tu chvíli je zastaví kněží v masce, Vědoucí - Stín. Tohimona odvede za velitelem tamějších Kirenenců Knotem a tvrdí mu, že chlapec je Nositelem osudu, a pokud se stezky propojí správně, může je zachránit - najít jim nový domov, nemůžou přece na území nepřátel, kteří se je v každém okamžiku snaží dopadnout, utíkat věčně. A to tak, že splní příkazy, které mu dal zesnulý otec a sám se je nejspíše dozvěděl od vlastních Vědoucích. Pilíř v táboře potká drzou dívku, Vodu, dceru Tkadleny, z klanu Ryby, a v noci se s ní pomiluje. V noci, během které se dělo také něco mnohem horšího - šest lidí, kteří se s tohimonem setkali (včetně jeho dvou mučitelů), zemřelo rukou démona z obětiště - roiho s tváří Mirah. Ten se za nimi žene a jeho cílem je dostat Pilíře, a proto sám Nositel osudu s Brusem (kterého taky mučili, ale zase uzdravili) a s několika Knotovými vycvičenými stopaři - Snopem, Ozubem, Amitrajcem Benkejem Hebzagalem a Kebiryjcem N'Delem Aligendem - rychle tábor opouští, aby se roiho vydal za nimi a tábor (a pro Pilíře především důležitou Vodu) nechal na pokoji…

Kolem Drakkainena se objeví zvláštní mihotavá záře - moc obětiště. Postupně se ji naučí ovládnout (pomáhá mu při tom "perkele"), ale zatím se vrací za Oba medvědi, kde zjišťuje, že Gliffnak je ve skutečnosti jeho syn, kterého matka porodila na obětišti. Najednou se ozve hlas ze zamčených dveří do jeskyně, kam Bondswif často chodí. Noční poutník tam jde a narazí tam na… van Dykena. Bojují spolu, avšak van Dyken najednou zmizí. Byl to pouze přelud stvořený seschlým starcem - opravdovým Bondswifem Oba medvědi, který potřebuje sluhu (Gliffnakovu matku přivázal k obětišti, a když ji přišel její manžel hledat, nechal si otce i syna). Přestože si myslí, že Drakkainen nemá proti van Dykenovi šanci, kvůli Hatrun mu dá několik rad, jak tvořit - mezi nimi například to, že ta moc obětiště vyprchává, ale lze si ji dát do zásoby - třeba z rostlin z obětiště, či těch přízraků chladné mlhy, které využívá van Dyken. Ulf s Čítač, krkavcem Nevermore a s šílenou holčičkou, co osvobodil z "kraba" se vydává do Ohnivé země v plamenech. Hadi totiž vypalují vesnice a obyvatele, vyznavače ohně, nutí v ohni i zemřít… Krkavec najde obětiště, ale příliš jeho moci tam nezbylo - to van Dyken je zřejmě předběhl, nashromažďuje moc obětiště. Drakkainen se strachem z pravdy dostává ke Grunaldiho sídlu, jež je však obydlené Hady…

Tohimon a jeho pět společníků ujíždí na koních co nejrychleji a ve snu Pilíř vidí, že roiho opravdu nechal Kirenence na pokoji a už pronásleduje Pilířovy stopy. Bez větších potíží se dostanou až do Nahigylu, kde ale jejich cesta nemá zdaleka skončit - mají přejít poušť Nahel Zym a putovat dál na sever. Brus se domluví s jedním z bratrů Mpenenziových, kteří kvůli obchodu prochází poušť, a přidají se k jeho - tentokrát poslední (město ještě není v moci vojáků Podzemní Matky, ale to je jen otázka času) - karavaně plné prchajících lidí.

Na rozdíl od Grunaldiho sídla v Ohnivém domě stále žijí Ohniví lidé, jen jsou trochu obtěžování Hady, kteří se je snaží obléhat. Drakkainen sám jejich tábor vyleká až k smrti a bez problémů nepozorovaně dojde až k bráně Ohnivých. Ti ho poznají (včetně šťastného Jadrana) a postarají se o něj, zatímco si musí odpočinout, protože toho udělal opravdu hodně. Na uvítací hostině, kde se k radosti setkává i s Grunaldim (většina lidí se před zimou přesunula sem), se mu totiž vybavují útržky těch hrůzných věcí, co udělal, co si nepamatoval a co neřídil vlastní vůlí: se špetkou moci obětiště z tamějších jahod v puse zmasakroval všechny Hady v Grunaldiho domě, všechny - včetně žen a zvířat. Vuko se snaží vymyslet plán, jak zabít van Dykena než jeho armáda zaútočí na Pobřeží, jenže - o čemž ho ujistí i Krkavčí stín, který se tam znenadání bůhvíodkud objeví - na téhle planetě střelný prach nefunguje a ani nesmí fungovat - přinesl by akorát mrtvý sníh. Trpaslík Ulfovi prodá jím osobně vylepšené Kopí hlupáků, které podle něj umí vycítit písně bohů blízko hrotu a spolehlivě zamířit a zabít Pěvce. Moc obětiště prý také dovoluje přenést se, kam Tvůrce chce, je to ale velmi nebezpečné, poněvadž to místo musí znát jako svoje boty (jestli nějaké má). Avšak Drakkainenovi se to už jednou povedlo - když ho van Dyken probodl kopím, přenesl se pryč - jinak by byl už dávno pokácený. Noční poutník se chce svého krajana ze Země zbavit co nejdříve, a proto uspořádá "konkurs" na pět společníků na výpravu. Uspěje Grunaldi, Spalle, Warfnir, Grunf Trnité srdce, ale i krásná Sylfana Mluvící plamenem, sestra Atleifa, kterou kvůli její i jejich bezpečnosti přesvědčí, aby zůstala se styrsmanem. Jednou Drakkainen zaslechne holčičku, kterou zachránil, mluvit anglicky, zřejmě má naladěnou stanici "van Dyken."

Dny plné horka, písku a bolavých kloubů od nepohodlného sezení na obrovských ptácích ornipantech, to je cesta Pilířovy družiny doprovázené zbožím pro Medvědí lid na Pobřeží plachet přes poušť Konce světa. Náhle je doženou kolesky amitrajských vojáků, kteří chtějí uprchlíky zmasakrovat, jsou zneškodněny, avšak na následky zranění během útoku umírá Ozub. Karavana musí přejít přes Pustinu snů, kde se každému zhmotní jeho největší tužby nebo děsy, on zešílí a navždy tam zůstane. Tenhle osud ale karavanu nečeká, zkušený Mpenenzi přikáže přivázat se na zvíře a vypít trochu mrtvé vody všem kromě slepce, který zná cestu a bude nevědomou karavanu vést. Avšak i tohimon se nenechá uspat na přání jedné tajuplné bytosti z pouště, Ifrise, která se mu zjevila. Při průchodu přes Pustiny snů spatří svého otce, který mu dá několik rad (otroctví není věčně, má se vydat směrem, kam spadne hvězda z oblohy), a přitom ani nezešílí. Brus se během další cesty chová pořád víc amitrajsky - nejí maso, chce být sám, až se jednou se svým císařem rozloučí: podle Ifrisů jeho oběť Mirah, která je pronásledovala až sem, přízrak zničí… Takže už jen ve čtyřech dorazí na konec pouště a do země Medvědích lidí, kde však zjišťují, že "medvědi" je živé přes své hranice nepustí, jedině snad jako zboží. A proto se Nositel osudu a jeho věrní nechají svázat vedle pytlů se solí a jako otroci čekají na jejich příchod…

Drakkainen sebe, koně a čtyři muže přenese se všemi končetinami pomocí magie blíže k Dykenovu Trnu - na místo, kde stál jako Strom, vždyť tohle místo se nedá zapomenout. Ukrytí čekají na příchod van Dykena a vidí Hady přivážející někoho ve voze - stařičkého Bondswifa Oba medvědi… Ten chce umřít, avšak šílený Tvůrce ze Země mu to nedovolí. Při vhodné příležitosti Vuko vrhne Kopí hlupáků na van Dykena a oba ví, že nemůže minout… jenže Bondswif účelně a pěkně sobecky změní směr kopí, aby se konečně dočkal odpočinku, a kopí v něm Pěvce vycítí. Při útěku z tohoto zpackaného atentátu je Grunf zabit a Grunaldi zraněn, narazí navíc na skupinu Hadů v čele s mladíkem, který se dostal tak daleko pouze díky mononukleární čepeli průzkumníkova univerzálního meče. Meč je během chvilky zase na správném místě, na rozdíl od mladíkovy useknuté hlavy. Nakonec se dostanou živí zpátky do Ohnivého dvora, kde už na Ulfa čeká ledová loď bez posádky a anglicky mluvící (citují z knihy Srdce temnoty) mrtvoly Ohnivých lidí, kteří se pokusili na palubu vejít, Drakkainena ujistí v tom, že tohle není van Dykenův styl. Rozhodne se na ni nasednout a jeho přátelé, kteří uspěli v "konkursu," nedají na jeho protesty a nasednou také, tentokrát včetně Sylfany…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama