Percy Jackson a Hermovo žezlo - česky (1)

15. března 2017 v 18:32 | turkey |  Překlad
Mno, tohle opravdu není žádnej obsah. Ani děj. Vlastně je to celý. Přepsaný. Přeložený. Mou maličkostí.
Aneb Když něco Mohamed nechce přeložit, musí si to přeložit hora.
I kdyby tím pádem klesla kvalita o pár milionů, nebo dokonce tisíc, procent.

Překlad povídky z The Demigod Diares Ricka Riordana odehrávající se mezi sérií Percy Jackson a Bohové Olympu, vhodná pro ty, které zajímá, jakou službičku Percy Hermovi prokázal, když si za ni vysloužil - v Hádově chrámu, myslím? - zmíněnou návštěvu Paříže.

PERCY JACKSON A HERMOVO ŽEZLO

(Percy Jackson and the Staff of Hermes)

Annabeth a já jsme odpočívali na Velkém trávníku v Central Parku, když mě najednou přepadla s otázkou.
"Zapomněl jsi, že jo?"
Přešel jsem do režimu nejvyšší pohotovosti. Je lehké zpanikařit, když jsi čerstvě něčí kluk. Jasně, roky jsem s Annabeth bojoval proti nestvůrám. Spolu jsme čelili hněvu bohů. Válčili jsme s Titány a tucetkrát v klidu čelili smrti.
Ale teď, když jsme spolu chodili, stačil jeden zamračený pohled a já ztratil hlavu. Co jsem udělal špatně?
V duchu jsem zkontroloval seznam na piknik. Pohodlná přikrývka? Odškrtnuto. Oblíbená pizza Annabeth s olivami navíc? Odškrtnuto. Čokoládové toffee od La Maison du Chocolat? Zkontrolováno. Chlazená perlivá voda se spirálou ze citronové kůry? Odškrtnuto. Zbraně v případě náhlé řecké mytologické apokalypsy? Odškrtnuto.
No, tak na co jsem teda zapomněl?
Byl jsem v pokušení (jen chvilku) zablufovat. Dvě věci mě zastavily. Zaprvé jsem nechtěl Annabeth lhát a zadruhé je příliš chytrá. Prokoukla by mě.
Tak jsem udělal, co umím nejlépe. Bezvýrazně jsem na ni zíral a dělal hloupého.
Annabeth protočila oči. "Percy, dneska je osmnáctého září. Co se stalo přesně před měsícem?"
"Měl jsem narozeniny," řekl jsem.
To byla pravda: srpen osmnáctého. Ale soudě podle jejího výrazu to nebyla ta odpověď, v kterou doufala.
V koncentraci mi nepomáhalo, že Annabeth dneska vypadala tak dobře. Oblékla si jako jindy oranžové táborové tričko a kraťasy, ale zdálo se, že její opálené paže a nohy ve slunečním svitu září. Blonďaté vlasy jí padaly přes ramena. Okolo krku visela kožená šňůrka s barevnými korálky z našeho výcvikového tábora pro polobohy - Tábora polokrevných. Její bouřkově šedé oči byly oslňující jako vždy. Pouze jsem si přál, aby divokost v nich nebyla namířena na mě.
Zkusil jsem přemýšlet. Před měsícem jsme porazili Titána Krona. Myslela tím snad tohle? Pak mi to Annabeth naservírovala rovnou.
"Náš první polibek, Chaluhový mozečku," řekla. "Tohle je naše jednoměsíční výročí."
"No… jo!"
Pomyslel jsem si: Slaví lidé nesmysly jako tohle? Musím si pamatovat narozeniny, prázdniny a všechny výročí?
Pokusil jsem se o úsměv. "Proto máme tenhle velkej piknik, ne?"
Strčila si nohy pod sebe. "Percy…já ten piknik miluju. Opravdu. Ale ty jsi slíbil, že mě dneska večer vezmeš na nějakou speciální večeři. Pamatuješ? Ne že bych to čekala, ale ty jsi řekl, že máš něco v plánu. Takže…?"
V jejím hlase jsem slyšel naději, ale také pochybnost. Čekala, ať přiznám zřejmé: Zapomněl jsem. Jsem beznadějný případ. Jsem přítel zoufalec.
Jenom proto, že jsem zapomněl, byste to neměli brát tak, že se o Annabeth nestarám. Vážně, poslední měsíc s ní byl nádherný. Byl jsem ten nejšťastnější polobůh všech dob. Jenže speciální večeře… kdy jsem to zmínil? Možná jsem to řekl potom, co mě Annabeth políbila, což mě trochu omámilo. Možná že se nějaký řecký bůh převlékl za mě a dal jí ten slib jako žert. Nebo možná jsem prostě mizerný přítel.
Čas utíkal. Odkašlal jsem si. "Dobře -"
Náhlý proud světla mě přinutil zamrkat, jako kdyby mi někdo mířil do tváře zrcadlem. Podíval jsem se kolem a uviděl hnědou dodávku zaparkovanou uprostřed Velkého trávníku, kde auta neměla co dělat. Na dodávce stála tahle slova:
HRNEC ESPRESS
Počkej… pardon. Jsem dyslektik. Přimhouřil jsem oči a usoudil, že to pravděpodobně má být:
HERMES EXPRESS
"Sakra," zamručel jsem. "Dostali jsme zprávu."
"Cože?" zeptala se Annabeth.
Ukázal jsem na dodávku. Řidič vylezl ven. Měl na sobě hnědou uniformu - košili a kalhoty ke kolenům a k tomu stylové černé ponožky a kopačky. Jeho kudrnaté vlasy pepř-a-sůl trčely přes okraj hnědé čepice. Vypadal jako chlápek okolo pětatřiceti, ale já ze zkušenosti vím, že ve skutečnosti je mu pět tisíc.
Hermes. Posel bohů. Osobní přítel, dodavatel hrdinských pátrání a častá příčina migrény.
Vypadal rozrušeně. Poplácával se po kapsách a lomil rukama.
Buď ztratil něco důležitého, anebo měl příliš mnoho espress na olympských Starbucks. Nakonec si mě všiml a zakýval: Pojď sem!
Mohlo to znamenat několik věcí. Jestliže osobně doručoval zprávu od bohů, byly to špatné novinky. Jestli chtěl něco on sám, byly to také špatné novinky. Avšak když mi došlo, že mě právě vysvobodil od ospravedlnění se před Annabeth, pocítil jsem příliš úlevy na to, abych mi na tom nějak záleželo.
"Otrava." Snažil jsem se, aby to znělo lítostivě, jako kdyby mi snad právě nevytáhli zadek z rožně. "Lepší bude, když zjistíme, co chce."
Jak pozdravit boha? Jestli pro to existuje nějaký společenský průvodce, nečetl jsem ho. Nikdy si nejsem jistý, jestli mám pokleknout, potřást mu rukou, nebo se poklonit a křičet: "My za to nestojíme!"
Znal jsem Herma lépe než většinu Olympanů. Během těch let mi několikrát pomohl. Naneštěstí jsem minulé léto bojoval na život a na smrt s jeho polobožským synem Lukem, kterého zkazil Titán Kronos, o osud světa. Lukova smrt nebyla úplně moje chyba, ale přesto to mezi mě a Herma vrazilo klín.
Rozhodl jsem se začít jednoduše. "Ahoj."
Hermes se zběžně porozhlédl po parku, jako by se bál, že nás někdo sleduje. Nejsem si jistý, proč se obtěžoval. Bohové jsou obvykle pro smrtelníky neviditelní. Nikdo další na Velkém Trávníku nevěnoval dodávce pozornost.
Hermes se podíval na Annabeth, pak zpátky na mě. "Nevěděl jsem, že tady ta holka bude. Musí přísahat, že bude držet jazyk za zuby."
Annabeth překřížila ruce. "Ta holka tě slyší. A před tím, než něco slíbím, by bylo možná lepší říct nám, co se děje."
Nemyslím si, že jsem viděl někdy boha tak nervózního. Hermes si zastrčil kudrlinu šedých vlasů za ucho. Znovu se poplácal po kapsách. Nevypadalo to, že jeho ruce ví, co dělat.
Naklonil se k nám a ztlumil hlas. "Já to myslím vážně, holka. Jestli se jenom slovo dostane k Athéně, nikdy se mi nepřestane posmívat. Už tak si myslí, že je o tolik chytřejší než já."
"Taky že je," prohlásila Annabeth. Samozřejmě, je předpojatá. Athéna je její matka.
Hermes se do ní zabodl pohledem. "Slib. Předtím než vám ten problém vysvětlím, oba musíte slíbit, že budete mlčet."
Najednou mi svitlo. "Kde je Vaše žezlo?"
Hermovy oči sebou cukly. Vypadal, že nemá daleko k pláči. "Ó, bohové," řekla Annabeth. "Vy jste ztratil žezlo?"
"Neztratil!" vyštěkl Hermes. "Bylo mi ukradeno. A tvoji pomoc jsem nežádal, holka!"
"Fajn," řekla. "Vyřešte si to sám. Pojď, Percy. Vypadneme odsud."
Hermes zavrčel. Uvědomil jsem si, že ten boj mezi nesmrtelným bohem a mou holkou musím ukončit, a nechtěl jsem být na straně ani jednoho.
Na okraj: Annabeth s Hermovým synem Lukem prožila mnohá dobrodružství. Během času se Luke Annabeth zalíbil. Když byla starší, Luke k ní také začal něco cítit. Pak se přidal ke zlu. Hermes obviňoval Annabeth, že nezabránila, aby se přidal ke zlu. Annabeth vinila Herma, že je mizerný otec a že to on na prvním místě může za to, že se Luke stal zlým. Luke umřel ve válce. Hermes a Annabeth se navzájem obviňovali.
Jste zmatení? Vítejte v mém světě.
Tak jako tak, usoudil jsem, že všechno bude ještě horší, když ti dva po sobě půjdou, a tak jsem riskl vstoupit mezi ně "Annabeth, řeknu ti, že to zní důležitě. Nech mě si ho poslechnout, sejdeme se na piknikový dece, fajn?"
Věnoval jsem jí úsměv, který, doufal jsem, vyjadřoval: Hej, víš přece, že jsem na tvojí straně. Bohové jsou takoví pitomci! Ale co můžeš dělat?
Pravděpodobně můj výraz ve skutečnosti sděloval: To není moje chyba! Prosím, nezabíjej mě!
Něž mohla protestovat nebo mi způsobit újmu na zdraví, popadl jsem Hermovu paži. "Pojďme do vaší kanceláře."

Hermes a já jsme seděli vzadu v dodávce na dvou krabicích s nápisem: JEDOVATÍ HADI. NEKLOPIT. Možná, že to nebylo nejlepší místo k sezení, ale bylo to lepší než některé z ostatních zásilek, označených štítky VÝBUŠNINY, NESEDAT, a DRÁKONÍ VEJCE, NESKLADOVAT BLÍZKO VÝBUŠNIN.
"Tak co se stalo?" vybídl jsem se ho.
Hermes klesnul na jeho krabice. Zíral na prázdné ruce. "Nechal jsem je samotné jenom minutu."
"Je…" řekl jsem. "George a Marthu?"
Hermes sklesle přikývl.
George a Martha byli dva hadi ovinutí okolo Hermovy hole - jeho symbolu síly. Pravděpodobně jste už viděli obrázky této hole v nemocnicích, vzhledem k tomu, že se často používá jako symbol doktorů. (Annabeth by se hádala a tvrdila, že je to celé mylně pojaté. Mělo by to být žezlo Aeskulapa, boha léčitelství, bla bla bla. Ale co.)
Měl jsem George a Marthu tak nějak rád. Přišlo mi, že Hermes to cítil stejně, přestože se s nimi neustále hádal.
"Udělal jsem hloupou chybu," zabručel. "Měl jsem zpoždění s dodáním zásilky. Zastavil jsem na Rockeffel Center a doručoval krabici rohoží Janusovi -"
"Janusovi," opakoval jsem. "Tomu chlápkovi s dvěma tvářemi, bohu dveří."
"Ano, ano. Pracuje tam. U televizní společnosti."
"Cože?" Naposledy, kdy jsem Januse potkal, byl ve smrtícím kouzelném labyrintu, a ta zkušenost nebyla zrovna příjemná.
Hermes zakoulel očima. "Jistě jsi v poslední době viděl jejich vysílání. Je vidět, že neví, kde jim hlava stojí. To, protože Janus má na starost program vysílání. Líbí se mu objednávat nové show a zrušit je po dvou epizodách. Je to bůh začátků a konců, konec konců. Každopádně jsem mu vezl nějaké ty magické rohožky a špatně jsem zaparkoval-"
"Vy se musíte starat o parkování?"
"Necháš mě to říct?"
"Pardon."
"Takže, nechal jsem mou hůl na palubové dece a běžel jsem dovnitř s tím balíčkem. Pak jsem si uvědomil, že potřebuji Janusův podpis za zásilku, tak jsem běžel zpátky k dodávce-"
"A vaše žezlo bylo pryč."
Hermes přikývl. "Pokud ta odporná bestie ublížila mým hadům, přísahám při řece Styx-"
"Počkejte. Vy víte, kdo vám to ukradl?"
Hermes si odfrknul. "Samozřejmě. Zkontroloval jsem tam bezpečnostní kamery. Mluvil jsem s větrnými nymfami. Tím zlodějem byl zcela zřejmě Kákos."
"Kákos." Mám roky cviku ve vypadání přihlouple, když lidi prohazují řecká jména, co neznám. To já umím. Annabeth mi pořád ještě říká, že bych si měl přečíst knihu o řeckých mýtech, ale já nevidím důvod, proč bych měl. Je jednodušší prostě mít na vysvětlování lidi.
"Dobrý starý Kákos," řekl jsem. "Pravděpodobně bych měl vědět, kdo to je -"
"Ach, je to obr," poznamenal Hermes pohrdavě. "Malý obr, ne jeden z těch velkých."
"Malý obr."
"Ano. Možná tři metry vysoký."
"Takže mrňavý," souhlasil jsem.
"Je to všeobecně známý zloděj. Jednou ukradl Apollónovi dobytek."
"Já myslel, že to ty vy jste ukradl Apollónův dobytek."
"No ano. Ale já to udělal první, a mnohem stylověji. V každém případě Kákos vždycky krade bohům věci. Velmi otravné. Dřív se schovával v jeskyni na Kapitolu, kde byl založen Řím. A nyní je na Manhattanu. Někde v podzemí, jsem si jistý."
Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, kam to všechno směřuje. "Teď se mi chystáte vysvětlit, proč vy, supermocný bůh, si prostě nemůžete vzít to žezlo zpátky, a proč na to potřebujete mě, šestnáctiletého kluka."
Hermes naklonil hlavu. "Percy, tohle znělo skoro jako sarkasmus. Moc dobře víš, že si bohové nemůžou při hledání svých ztracených věcí jen tak chodit po ulicích a srážet hlavy smrtelníků nebo ničit jejich města. Kdybychom to udělali, New York by byl zničený pokaždé, když Afrodita ztratí kartáč na vlasy, a věř mi, to se stává často. Pro tyhle záležitosti potřebujeme hrdiny."
"Mmm. A kdybyste šel hledat vaše žezlo, mohlo by to být trochu trapné."
Hermes našpulil rty. "Bezpochyby. Ano. Ostatní bohové by si toho určitě všimli. Já, bůh zlodějů, okraden. A o nic menšího než vlastní žezlo, symbol mojí moci! Po staletí by mě zesměšňovali. Tahle myšlenka je příliš příšerná. Potřebuji to vyřešit rychle a tiše, než se na Olympu stanu terčem posměchu."
"Takže… vy po nás chcete, abychom našli toho obra, získali vaše žezlo a vrátili vám ho. Tiše."
Hermes se usmál. "Co je to za pěknou nabídku! Děkuju ti. A potřebuju ho zpátky už tenhle večer před pátou, abych mohl doručit balíčky. To žezlo mi slouží jako podpisová podložka, GPSka, mobil, parkovací povolenka, iPod Shuffle - vážně, bez něj nemůžu nic dělat."
"Do pěti." Neměl jsem hodinky, ale byl jsem si docela jistý, že už je nejméně jedna hodina. "Nemohl byste být konkrétnější ohledně toho, kde je Kákos?
Hermes pokrčil rameny. "Jsem si jistý, že na to přijdeš. A ještě varování: Kákos chrlí oheň."
"Přirozeně," zabručel jsem.
"A mysli na to žezlo. Jeho špička dokáže přeměnit lidi v kámen. Musel jsem to jednou udělat tomuhle hroznému klevetníkovi Battusovi… ale jsem si jistý, že ty budeš opatrný. A samozřejmě tohle malé tajemství nikomu nevyzradíš."
Podmanivě se usmál. Možná jsem si jenom představoval, že vyhrožuje, že mě promění v kámen, když o té krádeži někomu řeknu.
Snažil jsem se nevnímat pachuť v puse, která připomínala piliny. "Jasně."
"Tak to uděláš?"
Najednou mi v mysli vytanul nápad. Ano - i já mám občas nápady.
"Co takhle obchodní laskavost?" navrhl jsem. "Já Vám pomůžu z trapné situace; Vy mi pomůžete z mojí."
Hermes zvedl obočí. "Co jsi tím myslel?"
"Vy jste bůh cestování, že jo?"
"Samozřejmě." Řekl jsem mu, co chci za odměnu.

Měl jsem hned lepší náladu, když jsem se vrátil k Annabeth. Domluvil jsem se s Hermem, že se setkáme na Rockefeller Center ne déle než v pět, a jeho dodávka zmizela v záblesku světla. Annabeth čekala na místě našeho pikniku s pažemi rozhořčeně založenými.
"No?" dožadovala se.
"Dobrý zprávy." Prozradil jsem jí, co musíme udělat.
Nedala mi facku, ale vypadalo to, že to chce udělat. "Proč je vystopování obra dýchajícího oheň dobrá zpráva? A proč bych měla chtít pomoci Hermovi?"
"Není tak špatný," namítl jsem. "Kromě toho mají dva nevinní hadi potíže. George a Martha musí být vyděšení-"
"Je tohle nějakej propracovanej vtip?" zeptala se Annabeth. "Pověz mi, že jste to s Hermem plánovali, a teď doopravdy půjdeme na neočekávanou párty našeho výročí."
"Eh… ne. Ale později, slibuju-"
Annabeth zvedla ruku. "Jsi roztomilý a jsi sladký, Percy. Ale prosím - příště už žádné sliby. Pojďme prostě najít toho obra."
Složila naši deku do batohu a sklidila jídlo. Smutné… sotva jsem ochutnal kousek pizzy. Jediná věc, kterou nezandala, byl štít.
Stejně jako mnoho magických předmětů byl navrhnut, aby se zmenšil pro snadnější nošení. Smrskává se do velikosti talíře, což bylo taky to, na co jsme ho teď používali. Úžasný na sýr a krekry.
Annabeth oprášila drobky a vyhodila štít do vzduchu. Zvětšoval se, jak se točil. Když dopadnul do trávy, byl to bronzový štít v plné velikosti, jeho vysoce vyleštěný povrch odrážel oblohu.
Ten štít byl užitečný během války s Titány, ale nebyl jsem si jistý, jak nám může pomoci teď.
"Tahle věc jenom ukazuje letecké obrazy, viď?" zeptal jsem se. "Kákos by měl být v podzemí."
Annabeth pokrčila rameny. "Za pokus to stojí. Štíte, chci vidět, kde se Kákos nachází." Přes bronzový povrch se zavlnilo světlo.
Namísto odrazu jsme se dívali dolů na krajinu zchátralých skladišť a rozpadajících se silnic. Přes chátrající část města se tyčil zrezivělý vodojem.
Annabeth si odfrkla. "Tenhle stupidní štít má smysl pro humor."
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se.
"Tohle je Secaucus, v New Jersey. Přečti si značku na tom vodojemu." Zaťukala klouby o bronz. "Fajn, to bylo velmi vtipné, štíte. Teď chci vidět, kde se - tím myslím ukaž mi polohu oheň-chrlícího obra Kákose."
Obrázek se změnil.
Nyní jsem se díval na povědomou část Manhattanu: renovovaná skladiště, cihlami dlážděné ulice, skleněný hotel a nadzemní dráha, která byla předělána v park se stromy a polními květinami. Vzpomněl jsem si na mou mamku a nevlastního otce, kteří mě sem před několika lety vzali, když se to tu poprvé otevřelo.
"To je park High Line," oznámil jsem. "V čtvrti Meatpacking District."
"Jo," souhlasila Annabeth. "Ale kde je ten obr?"
Mračila se soustředěním. Štít se zaostřil a ukázal křižovatku zatarasenou oranžovou barikádou a značkami o objížďkách. Stavební vybavení nečinně stálo ve stínu High Line. Na ulici se ostře rýsovala velká rozložitá díra oblepená policejní páskou. Z jámy stoupala pára.
Podrbal jsem se na hlavě. "Proč by policie uzavírala jámu na ulici?"
"Já si na to vzpomínám," pronesla Annabeth. "Včera to bylo ve zprávách."
"Nesleduju zprávy."
"Stavební dělník se zranil. Neobvyklá nehoda pod povrchem. Kopali nový služební tunel nebo tak něco, a najednou propukl oheň."
"Oheň," opakoval jsem. "Že by ho způsobil nějakej oheň chrlící obr?"
"To by dávalo smysl," souhlasila Annabeth. "Smrtelníci nechápou, co se stalo. Mlha zkreslí to, co viděli doopravdy. Budou si myslet, že to způsobil, já nevím, třeba výbuch plynu." "Tak pojďme chytit taxík."
Annabeth se posmutněle zahleděla přes Velký trávník. "Je po týdnech první slunečný den a můj kluk mě chce vzít do nebezpečné jeskyně bojovat s obrem chrlícím oheň."
"Jsi úžasná," řekl jsem.
"Já vím," prohlásila Annabeth. "Měl bys radši naplánovat něco dobrýho k večeři."

Taxi nás vysadilo na 15. západní. Ulice byly plné pouličních prodejců, pracovníků, nakupujících a turistů. Proč přesně místo s názvem Meatpacking District - neboli oblastí balíren masa - bylo znenadání vyhledávanou oblastí k poflakování, jsem si nebyl jistý. Ale to je na New Yorku tak skvělé. Pořád se mění. Podle všeho už tu chtěly zůstat dokonce i nestvůry.
Vydali jsme se ke stavbě. U křižovatky stáli dva policisté, ale nevěnovali nám pozornost, když jsme se objevili na chodníku, obrátili se zpátky a přikrčili se za barikádou. Díra v silnici mohla co do velikosti konkurovat garážovým vratům. Kolem na systému podobném rumpálu viselo trubkové potrubí a v jámě byly upevněné kovové příčky na lezení.
"Nějaký nápad?" zeptal jsem se Annabeth.
Usoudil jsem, že bych se měl zeptat. Jako dcera bohyně moudrosti a strategie Annabeth ráda vymýšlí plány.
"Slezeme dolů," řekla. "Najdeme obra. Získáme žezlo."
"Páni," uznal jsem. "jak moudrý, tak i strategický."
"Sklapni."
Přelezli jsme barikádu, sehnuli se pod policejní páskou a připlížili se k jámě. Ostražitě jsem sledoval policisty, ale ti se neotočili. Vkrást se do nebezpečné pářící jámy uprostřed newyorské křižovatky se ukázalo až znepokojivě jednoduché.
Sestupovali jsme. A sestupovali.
Zdálo se, že žebřík z příček snad nikdy neskončí. Čtverec světla se pořád zmenšoval a zmenšoval, až do velikosti poštovní známky. Ani městská doprava už nebyla slyšet, jen ozvěna stékající vody. Každých přibližně dvacet stop se zachvěl blízko žebříku matný záblesk světla, sestup byl však pořád bezútěšný a děsivý.
Mlhavě jsem si uvědomoval, že se tunel za mnou rozevírá do mnohem větších prostor, ale já se stále soustředil pouze na žebřík a snažil se nešlápnout na ruce Annabeth, která sestupovala přede mnou. Dokud jsem neuslyšel šplíchnutí jejích bot, nedošlo mi, že už jsme dosáhli konce.
"Svatý Héfaiste," zvolala. "Percy, podívej."
Dopadnul jsem vedle ní do mělké kaluže bláta. Otočil jsem se a zjistil, že stojíme v jeskyni velké jako továrna. Náš tunel do ní ústil jako úzký komín. Kamenné stěny se hemžily kabely, trubkami a řadami cihlového zdiva - možná základy starých budov. Ze zničeného potrubí, asi staré kanalizace, po zdech stále kapala voda a měnila podlahu na bahno. Nechtěl jsem vědět, co v té vodě je.
I přes nedostatek světla jeskyně vypadala jako kombinace blešího trhu a staveniště. Napříč ní se válely bedny, krabice s nářadím, palety s dřevem a haldy železných trubek. Dokonce se tam, napůl pohřbený v blátě, nacházel buldozer.
Ještě divnější bylo, že se sem nějakým způsobem dostalo několik aut z povrchu, každé z nich naplněné kufry a kupou kabelek. Stojany s oblečením byly ledabyle poházené kolem, jako by někdo vyprázdnil obchodní dům. Ale nejhorší z toho všeho viselo na háčku na maso z nerezové oceli - řada kravských mršin, stáhnutých z kůže, vykuchaných a připravených na rozporcování. Vzhledem k smradu a mouchám okolo nebyly nejčerstvější. Bylo toho na mě skoro dost na to, aby se ze mě stal vegetarián, až na ten otravný fakt, že miluju cheeseburgery.
Po obrovi ani stopa. Doufal jsem, že není doma. Annabeth ukázala ke vzdálenému konci jeskyně. "Možná tam dole."
Do temnoty vedl v průměru dvacet stop široký tunel, dokonale kulatý, jako by ho vytvořil obrovský had. Ach… špatná myšlenka.
Nápad vkročit na druhou stranu se mi nelíbil, obzvlášť kvůli tomu blešímu trhu s těžkými stroji a zdechlinami krav.
"Jak se to sem to všechno dostalo?" Cítil jsem potřebu šeptat, ale přesto se můj hlas odrážel.
Annabeth se porozhlédla se po jeskyni a to, co spatřila, se jí zřejmě nezamlouvalo.
"Museli sem ten buldozer dostat v kusech a tady ho zase smontovat," rozhodla. "Myslím, že takhle se dávno vyhloubil systém metra."
"A co ty ostatní křápy?" zeptal jsem se. "Auta a ty, ehm, masový produkty?"
Svraštila obočí. "Něco z toho vypadá jako zboží z ulice. A ty peněženky a kabáty … ten obr je sem určitě nepřinesl bezdůvodně." Ukázala k buldozeru. "Vypadá to, jako by to strčili do lisu."
Moje oči se už přizpůsobily příšeří, a tak jsem pochopil, co tím myslí. Pásový podvozek stroje byl roztřískaný. Sedadlo pro řidiče osmahlé do křupava. Lopata byla promáčknutá, jako by do něčeho vrazila … nebo něco do ní.
Ticho bylo strašidelné. Když jsem vzhlédnul nahoru k titěrné tečce světla, přepadla mě závrať. Jak může takhle velká jeskyně existovat pod Manhattanem, aniž by se do ní město propadlo anebo ji zaplavila řeka Hudson? Museli jsme být desítky metrů pod hladinou moře.
Tím, co mě skutečně rušilo, byl tunel na druhé straně jeskyně. Netvrdím, že dokážu vycítit nestvůry jako můj přítel satyr Grover, ale najednou jsem rozuměl tomu, proč nesnáší podzemí. Vyvolávalo pocit tísně a nebezpečí. Polobohové tam nepatřili. Něco tam dole v tunelu číhalo.
Pohlédl jsem na Annabeth a doufal, že dostala nějaký skvělý nápad - třeba utéct pryč. Ta se místo toho vydala směrem k buldozeru.
Jakmile jsme dosáhli středu jeskyně, ze vzdáleného tunelu se ozvalo zabručení. Přikrčili jsme se za buldozerem, právě když se obr vynořil z temnoty a roztáhl své obrovské ruce.
"Snídaně," zaburácel.
Teď jsem ho mohl spatřit jasně, a přál jsem si, abych nemohl.
Jak ohavný byl? Vezměme to takhle: Secaucus v New Jersey vypadal mnohem lépe než obr Kákos, a to není pochvala pro nikoho.
Jak Hermes říkal, obr byl vysoký přibližně tři metry - takže v porovnání s jinými obry, které jsem potkal, vlastně malý. Caucus to však vynahradil jasem a nápadností. Měl kudrnaté oranžové vlasy, bledou pleť a oranžové pihy. Jeho obličej hyzdil trvalý úšklebek, nos obráceným vzhůru nohama, širokýma očima a klenutým obočím, takže vypadal zároveň vylekaně i nešťastně. Měl na sobě červený aksamitový župan sladěný s bačkorami. Župan byl rozevřený, a odhaloval tak hedvábné valentýnské trenýrky a bujné ochlupení na hrudi v nepřírodní barvě červené/růžové/oranžové.
Annabeth se málem zadávila. "Je to zrzavý obr."
Ten měl naneštěstí velmi dobrý sluch. Zamračil se a porozhlédl se po jeskyni, aby vypátral náš úkryt.
"Kdo je tam?" zahulákal. "Vy-vy za buldozerem."
S Annabeth jsme se na sebe navzájem podívali a ta pusou neslyšně naznačila - ajaj.
"Ale no tak!" uslyšeli jsme. "Aby se mi tady někdo plížil kolem, to se mi nelíbí! Ukažte se."
To znělo jako vážně hrozný nápad. Ale vlastně už jsme stejně byli prozrazení. Třeba by si Kákos nechal dát říct, navzdory faktu, že nosil valentýnské trenýrky.
Vyndal jsem mé kuličkové pero a otevřel ho. Vyrostlo do podoby mého bronzového meče, Anaklusmu. Annabeth vytáhla štít a dýku. Žádná z našich zbraní nevypadala nijak zvlášť děsivě oproti tomu obrovskému chlápkovi, ale oba jsme vystoupili z úkrytu.
Obr se zašklebil. "Dobrý! Polobohové, že? Žádal jsem o snídani a vy dva se tu objevíte? Docela vyhovující."
"My nejsme snídaně," opáčila Annabeth.
"Ne?" Caucus se líně protáhnul. Z jeho nosních dírek unikly dva chomáčky dýmu. "Určitě byste chutnali úžasně s tortillami, salsou a vejci. Huevos semidiós. Jenom při pomyšlení na to dostávám hlad!"
Došoural se až k řadě mouchami pokrytých kravských mršin.
Obrátil se mi žaludek. Zamumlal jsem: "Och, určitě se nechystá -"
Kákos sundal jednu mršinu z háku. Vychrlil na ni oheň - do ruda rozžhavený proud plamenů upekl maso v několika sekundách, ale nevypadalo to, že by nějak ublížil rukám obra. Jakmile se z křupavé krávy začalo prskat, Kákos si vykloubil čelist, až neskutečně otevřel ústa v ní a spořádal mršinu i s kostmi na tři masivní kousnutí.
"Jo," řekla Annabeth slabě. "Vážně to udělal."
Obr si říhl. Otřel si pářící mastné ruce do županu a zakřenil se na nás. "Takže pokud nejste snídaně, musíte být zákazníci. Čím vás mohu zaujmout?"
Zněl uvolněně a přátelsky, jako by byl šťastný, že s námi mluví. Díky takovému přístupu a v tom červeným aksamitovým županem skoro nevypadal nebezpečně. Samozřejmě až na to, že byl vysoký tři metry, chrlil oheň a jedl krávy na tři kousnutí.
Vykročil jsem kupředu. Klidně mě nazývejte staromódním, ale chtěl jsem, aby se zaměřil na mě a ne na Annabeth. Myslím, že je od kluka zdvořilé ochránit svou přítelkyně před náhlým spálením na popel.
"Ehmm, jo," přisvědčil jsem. "Mohli bychom být zákazníci. Co prodáváte?"
Kákos se zasmál. "Co prodávám? Všechno, polobože! A za pár babek!" Rukou obkroužil jeskyni. "Mám značkové kabelky, italské obleky, ehm… podle všeho nějaké stavební vybavení, a jestli máte zájem o Rolexky…"
Rozevřel župan. Třpytila se v něm sada přišpendlených zlatých a stříbrných hodinek.
Annabeth luskla prsty. "Podvrhy! Věděla jsem, že už jsem tyhle věci někdy viděla. Máte to všechno od pouličních prodejců, že? Jsou to značkový padělky."
Obr vypadal uraženě. "Ne ledajaké padělky, mladá dámo. Kradu jenom to nejlepší! Jsem syn Héfaista. Poznám kvalitu podvrhů, když je vidím."
Zamračil jsem se. "Syn Héfaista? Neměl bys spíš vyrábět věci, než je krást?"
Kákos si odfrkl. "Moc práce! No, občas když najdu něco vysoce kvalitního, udělám si vlastní kopie. Ale většinou je jednodušší krást. Začal jsem dobytkem, víte, ještě za starých časů. Miloučký dobytek! To proto jsem se usadil v Meatpacking District. Potom jsem zjistil, že tady najdete víc než jen maso."
Zazubil se, jako by to byl nějaký ohromný objev. "Pouliční prodavači, špičkové butiky - tohle je báječné město, dokonce lepší než starověký Řím! A od těch pracovníků bylo velmi hezké vytvořit pro mě tuhle jeskyni."
"Předtím než jsi je přinutil utéct," zkonstatovala Annabeth, "a málem je zabil."
Kákos potlačil zívnutí. "Jste si jistí, že nejste k snídani? Protože mě už začínáte nudit. Jestli si nechcete nic koupit, dojdu si pro tu salsu a tortilly-"
"Hledáme něco speciálního," přerušil jsem ho. "Něco nefalšovaného. A kouzelného. Ale hádám, že nic takového nemáte."
"Ha!" Kákos zatleskal. "Náročný zákazník. I kdybych neměl, co potřebujete, na skladě, můžu to pro vás ukrást, samozřejmě za dobrou cenu.
"Hermovo žezlo," řekl jsem. "Jeho hůl."
Obrův obličej zrudnul do barvy jeho vlasů. Zúžil oči. "Aha. Měl jsem tušil, že Hermes někoho pošle. Kdo vy dva jste? Děti boha zlodějů?"
Annabeth pozvedla svůj nůž. "Nazval mě právě dítětem Herma? Já mu vrazím nůž přímo do-"
"Jsem Percy Jackson, syn Poseidona," prozradil jsem Kákosovi. Vytáhl jsem ruku, abych Annabeth zadržel. "Tohle je Annabeth Chaseová, dcera Athény. Občas pomáháme bohům s drobnými záležitostmi - no, zabití Titánů, záchranou Olympu, prostě takové věci. Možná že už jste o tom něco slyšel. Takže ohledně toho žezla… Bylo by jednodušší nám ho prostě dát, než se stane něco nepříjemného."
Podíval jsem se mu do očí a doufal, že moje výhružka bude fungovat. Vím, že se zdá směšné, aby se šestnáctiletý kluk pokusil donutit oheň-chrlícího obra uhnout pohledem. Ale už jsem dřív bojoval s několika docela silnými nestvůrami. A navíc jsem se vykoupal v řece Styx, díky čemuž jsem odolný vůči fyzickým útokům. To by mi mělo dodat na věrohodnosti, no ne? Možná už o mně Kákos slyšel. Možná se začne třást a naříkat 'Ó, pane Jacksone! Je mi to tak líto! Já si to neuvědomil!'
Namísto toho pohodil hlavou a zachechtal se. "Jo, chápu! Tohle mě mělo vystrašit! Jenže bohužel jediným polobohem, který mě kdy porazil, byl sám Herakles."
Otočil jsem se k Annabeth a podrážděně zatřásl hlavou. "Vždycky Herakes. Co to všichni mají s Heraklem?"
Annabeth pokrčila rameny. "Měl skvělého publicistu."
Kákos pokračoval s chvástáním. "Po století jsem byl postrachem Itálie! Ukradl jsem mnoho krav - víc než kterýkoli jiný obr. Matky své děti zastrašovaly mým jménem. 'Chovej se slušně, dítě, anebo přijde Kákos a ukradne ti krávy!'"
"Děsivé," řekla Annabeth.
Obr se zašklebil. "Já vím! Že ano? Takže to klidně můžete vzdát, polobozi. Nikdy to žezlo nezískáte. Mám s ním svoje plány."
Zvedl ruku a v jejím sevření se objevilo Hermovo žezlo. Už jsem ho viděl mnohokrát, a přesto mi z něj přeběhl mráz po zádech. Božské předměty prostě vyzařují sílu. Žezlo bylo z jemného bílého dřeva okolo tří stop dlouhého, zakončené holubími křídly, která se nervózně třepetala, a stříbrnou koulí. Kolem žezla se proplétali dva živí a velmi rozrušení hadi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama