Percy Jackson a Hermovo žezlo (2)

15. března 2017 v 18:37 | turkey |  Překlad
Pokračování povídky Percy Jackson a Hermovo žezlo:

Percy! V hlavě mi zazněl syčivý hlásek. Díky bohům!
Další hadí hlas, hlubší a mrzutější, řekl, Ano, už hodiny mě nekrmili.
"Martho, Georgi," vydechl jsem. "Jste v pořádku?"
Bylo by mi líp, kdybych dostal nějaké jídlo, postěžoval si George. Tady dole jsou pěkné krysy. Mohl bys mi nějakou chytit?
Georgi, přestaň! vyhubovala ho Martha. Máme větší problémy. Tenhle obr si nás chce nechat!
Kákos se podíval na mě, na hady a zase zpátky. "Počkej… Ty dokážeš s těmi hady mluvit, Percy Jacksone? Vynikající! Řekni jim, že by raději měli začít spolupracovat. Jsem jejich nový pán a dostanou najíst, až když začnou akceptovat mé rozkazy."
Taková nestydatost! zaječela Martha. Vysvětli tomu zrzavýmu hňupovi-"
"Počkat," vložila se do toho Annabeth. "Kákosi, ti hadi tě nikdy poslouchat nebudou. Pracují pouze pro Herma. A protože to žezlo nemůžeš použít, není ti k ničemu. Prostě ho vrať a my budeme předstírat, že se tohle vůbec nestalo."
"Skvělý nápad," uznal jsem.
Obr zavrčel. "Já té síle žezla přijdu na kloub, holka. Přinutím ty hady spolupracovat."
Kákos zatřásl holí. George s Marthou se svíjeli a syčeli, ale vypadali k žezlu jako přilepení. Věděl jsem, že se Hermova hůl dokáže přeměnit ve všechny možné užitečné věcičky - meč, mobilní telefon, čtečku čárových kódů pro snadnější porovnání cen. A jednou George zmínil něco zneklidňujícího o laserovém režimu. Opravdu jsem si nepřál, aby se zrovna o tomhle Kákos dozvěděl.
Nakonec obr frustrovaně zavrčel. Praštil žezlem do nejbližší mršiny krávy a maso okamžitě zkamenělo. Proměna v kámen se šířila z mršiny na mršinu, až stojan tolik ztěžkl, že se zřítil. Půl tuctu žulových krav se roztříštilo na kusy.
"No, tak to je zajímavé!" zářil Kákos.
"A sakra." Annabeth ustoupila o krok zpátky.
Obr žezlo stočil naším směrem. "Ano! Už brzy se stanu pánem téhle věci a budu stejně mocný jako Hermes. Budou moci jít kamkoli! Budu krást cokoli, co se mi zachce, vyrobím kvalitní padělky a prodám je do celého světa. Budu pán obchodních cestujících!"
"To," poznamenal jsem, "je opravdu ďábelské."
"Ha ha!" Kákos vítězoslavně pozvedl hůl. "Měl jsem nějaké pochybnosti, ale teď už jsem si jistý. Ukrást to žezlo byl znamenitý nápad! A teď se podíváme, jak vás jím můžu zabít."
"Počkat," zareagovala Annabeth. "Takže ukrást to žezlo nebyl váš nápad?"
"Zabijte je!" nařídil Kákos hadům. Namířil na nás holí, stříbrná špička však vychrlila pouze několik listů papíru. Annabeth jeden zvedla a přečetla si ho.
"Pokoušíte se nás zabít Grouponem," oznámila. "85% slevou na klavírní lekce."
"Grr!" Kákos se se zlostí zahleděl na hady a vyslal přes jejich hlavy varovný plamen. "Poslouchejte mě!"
George a Martha se vyděšeně kroutili.
Zastav to! zakřičela Martha.
Jsme studenokrevní! zaprotestoval George. Oheň není dobrý.
"Hej, Kákosi," zařval jsem, abych získal zpátky jeho pozornost. "Odpovězte. Kdo vám řekl, abyste ukradl to žezlo?"
Obr se ušklíbl. "Ty pošetilý polobože. Když jsi porazil Kroka, snad sis nemyslel, že jsi zlikvidoval všechny nepřátele bohů? Jenom jsi pád Olympu trochu oddálil. Hermes bez žezla nedokáže nosit zprávy. Olympské komunikační linky budou narušeny, a to je jen první špetka zmatku, který mí přátelé naplánovali."
"Vaši přátelé?" zeptala se Annabeth.
Kákos otázku odbyl mávnutím ruky. "Na tom nesejde. Nebudete žít tak dlouho a já v tom jedu jenom kvůli penězům. Tímhle žezlem vydělám milióny! Možná dokonce tisíce! A teď sebou nemelte. Třeba za dvě polobožské sochy dostanu dobře zaplaceno."
Takovéto výhružky jsem neměl rád. Měl jsem jich dost už tehdy, kdy jsem před pár lety bojoval s Medúzou. Nijak silně jsem po boji s tímhle chlápkem netoužil, ale zároveň jsem věděl, že mu George a Marthu nemůžu nechat napospas. A kromě toho už má svět obchodních cestujících dost. Nikdo si nezaslouží otevřít dveře a najít v nich oheň-chrlícího obra s magickým žezlem a sbírkou padělaných Rolexek.
Podíval jsem se na Annabeth. "Čas na boj?"
Věnovala mi sladký úsměv. "To je to nejchytřejší, co jsi za celý den řekl."
Pravděpodobně vás nyní napadá: To se do toho vrhnete bez jakéhokoli plánu?
Ale já a Annabeth jsme spolu bojovali už léta. Věděli jsme, co ten druhý dokáže. Dokázali jsme předvídat pohyby toho druhého. Jako její kluk jsem se možná cítil nepříjemně a nervózně, ale bojovat s ní? To bylo přirozené.
Hmm… to nevyznělo dobře. No nic.
Annabeth se stočila k obrově levé straně a já na něj šel zpříma. Kákos byl stále mimo dosah meče, když rozevřel čelisti a vychrlil na nás oheň.
Další zarážející objev: hořící dech je horký.
Dokázal jsem skočit ke straně, ale stejně jsem ucítil, jak se mi paže zahřívají a oblečení pálí. Vyválel jsem se v blátě, abych uhasil plameny, a shodil jsem při tom stojan s ženskými kabáty.
Obr zařval. "Podívej, co jsi provedl! Vždyť jsou to opravdové padělané Prada!"
Annabeth využila rozptýlení k útoku. Zezadu se na Kákose vrhla a bodla ho do vnitřní strany kolene -slabiny většiny nestvůr. Uskočila pryč, když se po ní Kákos ohnal holí a málem jí zasáhl. Stříbrný hrot zasáhl buldozer a celý stroj se proměnil v kámen.
"Zabiju vás!" Kákos klopýtal a zlatý ichor mu vytékal ze zraněné nohy.
Vychrlil na Annabeth další plamen, ale ta se poryvu vyhnula. Já na něj skočil s Anaklusmem a ohnal jsem se čepelí proti jeho druhé noze.
Myslíte si, že už by to mohlo stačit, že? Ale ne.
Kákos zařičel bolestí. Otočil se překvapivě rychle a plesknul mě hřbetem ruky. Odletěl jsem a narazil do hromady rozbitým kamenných krav. Vidění se mi rozmazalo. Annabeth zaječela, "Percy!" ale její hlas zněl jako pod vodou.
Uhni! promluvil mi v hlavě Marthin hlas. Chystá se zaútočit!
Doleva! řekl George, což byl jeden z těch užitečnějších návrhů, které kdy podal. Odkulil jsem se doleva a hůl udeřila do hromady kamení, kde jsem ještě před chvílí ležel.
Uslyšel jsem CINK! A obr zakřičel, "Grrrr!"
Vyhrabal jsem se na nohy. Annabeth právě třískla štítem o Kákosovu zadnici. Jakožto experta na vyloučení ze školy mě vyrazili i z pár vojenských akademií, kde stále věřili, že naplácání na holou má na duši dobrý vliv. Měl jsem tedy docela slušnou představu o tom, jak muselo bolet dostat na zadek velkým pevným povrchem, a moje vlastní pozadí se soucitně sevřelo.
Kákos zavrávoral, avšak ještě před tím, než ho Annabeth mohla ukáznit znovu, otočil se a štít jí vytrhl. Zmačkal božský bronz jako list papíru a odhodil ho za rameno.
Tolik ke kouzelnému předmětu.
"Dost!" Obr na Annabeth namířil žezlem.
Já měl pořád závrat. Páteř mě bolela, jako by strávila noc v Crustyho paláci vodních lůžek, ale já klopýtal vpřed, odhodlaný pomoci Annabeth. Než jsem se k ní dostal, hůl změnila tvar. Proměnila se v mobilní telefon a začala vyzvánět tóny "Makarény." Na obrazovce se, nyní ve velikosti žížaly, kroutili George a Martha.
To se povedlo, prohlásil George.
Tohle jsme tancovali na naší svatbě, řekla Martha. Pamatuješ, drahý?
"Pitomí hadi!" Kákos mobilem prudce zatřásl.
Íií! vyjekla Martha.
Pomoz - mi! Georgův hlas se chvěl. "Musíme-poslechnout-červený-koupací-plášť!
Mobil se proměnil zpět v žezlo.
"A teď se budete chovat slušně!" varoval hady Kákos. "Nebo z vás udělám podvrh kabelky Gucci."
Annabeth přiběhla ke mně. Společně jsme couvli zpátky k žebříku.
"Naše strategie na honěnou moc dobře nefunguje," upozornila. Těžce dýchala a její levý rukáv trička doutnal, ale jinak vypadala v pořádku. "Nějaký návrh?"
V uších mi zvonilo. Její hlas pořád zněl, jako by se nacházela pod vodou.
Počkat… pod vodou.
Vzhlédl jsem do tunelu - na všechny ty rozbité trubky zapuštěné ve skále: vodovodní potrubí, kanalizační roury. Jsem syna moře, a tak někdy můžu ovládat vodu. Napadlo mě…
"Nemám vás rád!" zaječel Kákos. Vykročil naším směrem, z nosních dírek mu unikal dým. "Je čas to ukončit."
"Počkej," řekl jsem Annabeth. Ovinul jsem svou volnou rukou její zápěstí.
Zaměřil jsem se na nalezení vody nad námi. Nebylo to těžké. Ucítil jsem nebezpečnou výši tlaku v městském vodovodním potrubí a všechnu tu vodu jsem povolal do rozbitých trubek.
Kákos se tyčil nad námi, jeho ústa žhnula jako pec. "Nějaká poslední slova, polobohové?"
"Podívejte se nahoru, " poradil jsem mu.
Poslechl mě.
Poznámka pro sebe: Když způsobíš výbuch manhattanské kanalizace, nestůj pod ní.
Celá jeskyně hučela, když nad námi prasklo na tisíc trubek. Nepříliš čistá voda praštila Kákose do obličeje. Odstrčil jsem Annabeth z cesty a pak i s ní naskočil na okraj proudu.
"Co to dě-?" Přiškrceně vyjekla. "Ááá!"
O tohle jsem se nikdy předtím nepokusil, ale jak voda tryskala do jeskyně, silou vůle jsem - proti směru toku jako losos - přeskakoval z jednoho proudu na druhý. Jestli jste někdy zkoušeli vyběhnout nahoru po mokré skluzavce, tohle bylo něco na ten způsob - kromě toho devadesátistupňového úhlu a nepřítomnosti skluzavky - tady byla jenom voda.
Daleko pod námi řval Kákos, když do něj narážely milióny, nebo možná dokonce tisíce litrů špinavé vody. Mezitím na mě Ananbeth střídavě křičela, dávila se, mlátila mě a nazývala roztomilými zamilovanými jmény jako "Idiote! Pitomý - blbý - kreténe -" a završila to s "Zabiju tě!"
Nakonec jsme na odporném gejzíru vystřelili na povrch a bezpečně přistáli na chodníku.
Chodci a poldové ucouvli a zděšeně ječeli na naši odpadní verzi Old Faithfulu. Brzdy skřípaly a auta narážela jedno do druhého, když řidiči zastavovali, aby si ten zmatek prohlédli.
Silou vůle jsem se osušil- šikovný trik - ale pořád jsem pěkně smrděl.
Ve vlasech Annabeth uvízly bavlněné svítící koule a k obličeji měla připlácnutý mokrý obal od bonbónu.
"To," prohlásila, "bylo strašný!"
"Dobrý na tom je," usoudil jsem, "že jsme naživu."
"Bez toho žezla!"
Zašklebil jsem se. Jo… drobný detail. Třeba se obr utopil. Pak se rozpustí a vrátí se do Tartaru jako některé poražené nestvůry a my budeme moci jít sebrat Hermovu hůl.
To znělo dostatečně rozumně.
Gejzír se ztrácel, následovaný příšerným zvukem vody dopadající do tunelu - jako by někdo na Olympu spláchnul božský záchod.
Pak jsem v mysli uslyšel vzdálený hadí hlas. Zabijte mě, řekl George. To bylo nechutné i na mě, a to jím krysy.
Přichází! upozornila Martha. Ach ne! Myslím, že už na to přišel-
Výbuch otřásl ulicí. Paprsek modrého světla vystřelil z tunelu, vypálil díru do skleněné kancelářské budovy, tavil okna a vypařoval beton. Obr vylezl z jámy, z jeho aksamitového županu se pářilo a jeho obličej byl pokrytý slizem.
Nevypadal šťastně. V rukách držel Hermovo žezlo, které nyní připomínalo bazuku s hady obtočenými kolem hlavně a jejího modře zářícího ústí.
"Fajn," vydechla Annabeth slabě. "Co to bylo?"
"Tohle," hádal jsem, "je laserový režim."
Omlouvám se vám všem, kdo žijete v Meatpacking Districtu. Kvůli kouři, suti a chaosu tomu teď pravděpodobně říkáte jen Packing District, vzhledem k tomu, kolik z vás se muselo odstěhovat.
Přesto tím opravdovým překvapením je, že jsme nezpůsobili víc škody.
Annabeth a já jsme prchli, když druhý laserový blesk vyryl strouhu v ulici po naší levici. Kusy asfaltu padaly dolů jako konfety.
Za námi Kákos zakřičel: "Zničili jste moje nepravé Rolexky! Nejsou vodotěsné! Za to zemřete!"
Utíkali jsme. Doufal jsem, že tuhle nestvůru dostanu pryč od nevinných smrtelníků, ale to bylo uprostřed New Yorku tak nějak těžké provést. Doprava zacpala ulice. Chodci křičeli a utíkali všemi směry. Ty dva policisty jsem už nikde neviděl, možná je smetl dav.
"Park!" Annabeth ukázala na nadzemní dráhu v High Line. "Když ho dostaneme z ulice-"
BUM! Laser zasáhl nedaleké pojízdné občerstvení. Prodavač vyskočil ze služebního okénka s hrstí šiš kebabů.
S Annabeth jsme se hnali k schodům u parku. V dálce ječely sirény, ale já jsem nechtěl, aby se do toho policie ještě více zapletla. Prosazování zákona smrtelníků by všechno jenom zkomplikovalo a skrz Mlhu si policie může myslet, že za tím problémem stojím já a Annabeth. Prostě nikdy nevíte.
Vylezli jsme do parku. Snažil jsem se zorientovat. Během jiných okolností bych si užil výhled na třpytící se řeku Hudson a střechy okolního sousedství. Počasí bylo pěkné. Květinové záhony v parku vířily barvami.
High Line byl však prázdný - možná protože byl pracovní den, nebo možná protože návštěvníci byli bystří a utekli, když slyšeli ty výbuchy.
Někde za námi Kákos řval, nadával a nabízel zděšeným smrtelníkům vysoké slevy na lehce navlhlé Rolexky. Počítal jsem s tím, že máme pouze pár vteřin, než nás najde.
Prolétl jsem park očima a doufal, že najdu něco, co by nám mohlo pomoci. Všechno, co jsem viděl, byly lavičky, stezky a spousta rostlin. Přál jsem si, abychom s sebou měli potomka Deméter. Třeba by mohl obra zamotat do šlahounů vinné révy, anebo proměnit květiny na vrhací hvězdy nindžů. Ve skutečnosti jsem nikdy neviděl dítě Deméter tohle udělat, ale bylo by to bezva.
Podíval jsem se na Annabeth. "Teď je s geniálním nápadem řada na tobě."
"Pracuju na tom." V boji jí to ohromně slušelo. Vím, že tohle říct se zdá šílené, obzvlášť potom co jsme svezli na odpadním vodopádu, ale její šedé oči jiskřily, když bojovala o život. Obličej jí svítil jako nějaké bohyni, a věřte mi, bohyně už jsem viděl. Jakým způsobem jí korálky z Tábora polokrevných ležely na hrdle - no jo, pardon. Nechal jsem se trochu rozptýlit.
"Tam!" ukázala.
Nějakých třicet metrů za námi se rozdělovala stará železniční trať a vyvýšená plošina tvořila ypsilon. Kratší část Y byla slepá ulice - část parku stále ve výstavbě. Na štěrku ležely hromady sadbových desek a pytlů s hrnčířskou hlínou. Přes okraj zábradlí vyčuhovalo rameno jeřábu, který se musel nacházet dole na zemi. Vysoko nad námi visel z ramena velký kovový drapák - pravděpodobně sem s ním dopravovali zahradní nářadí.
Najednou mi došlo, co Annabeth zamýšlí, a já se cítil, jako bych se snažil spolknout čtvrťák. "Ne," odporoval jsem. "Je to příliš nebezpečné."
Annabeth pozvedla obočí. "Percy, víš přece, žev hrách na ovládání drapáků jsem fakt dobrá."
To byla pravda. Jednou jsem ji vzal do herny v Coney Islandu a zpátky jsme se vrátili s pytlem vycpaných zvířat. Avšak tenhle jeřáb byl obrovský.
"Nemáš se čeho bát," slíbila. "Už jsem měla na starost větší vybavení na hoře Olymp."
Moje přítelkyně: studentka druhého ročníku s červeným diplomem, polobohyně a - no jo - ve volném čase hlava architektů přestavujících palác bohů na hoře Olymp.
"Ale umíš s tím zacházet?" zeptal jsem se.
"Brnkačka. Prostě ho nalákej támhle. Zaměstnej ho, než ho popadnu."
"A co pak?"
Usmála se na mě takovým způsobem, že jsem byl rád, že já ten obr nejsem.
"Uvidíš. Jestli mu dokážeš, až bude rozptýlený, sebrat Hermovu hůl, bude to super."
"Ještě něco?" zeptal jsem se. "Nedala by sis třeba hranolky a něco k pití?"
"Sklapni, Percy."
"SMRT!" Kákos vtrhl na schody a následně do High Line. Spatřil nás a šinul se k nám s pomalou pochmurnou odhodlaností.
Annabeth se rozběhla. Dorazila k jeřábu a přeskočila zábradlí, slézala po kovovém rameni, jako by to byla větev. Zmizela z dohledu.
Pozvedl jsem meč a obrátil se k obrovi. Jeho červený aksamitový župan byl na cucky. Ztratil pantofle. Zrzavé vlasy byly připlácnuté k hlavě jako mastná sprchovací čepice. Namířil na mě planoucí bazukou.
"Georgi, Martho," zavolal jsem a doufal, že mě uslyší. "Přejděte prosím z laserového režimu."
My se snažíme, drahý! obhajovala se Martha.
Bolí mě žaludek, stěžoval si George. Myslím, že mi pohmoždil bříško.
Couval jsem přeš kusou kolej směrem k jeřábu. Kákos mě následoval. Když mě teď zahnal do kouta, nevypadal, že nějak pospíchá to se mnou skoncovat. Zastavil se šest metrů ode mě, přesně mimo dosah jeřábu. Snažil jsem se vypadat zděšeně a v úzkých. Nebylo to těžké.
"Takže," zavrčel Kákos. "Nějaká poslední slova?"
"Pomoc," řekl jsem. "Ajajaj. Auvajs. Co tyhle? Jo, a Hermes je mnohem lepší prodejce než vy."
"Pch!" Kákos spustil hůl dolů.
Jeřáb se nepohnul. I kdyby ho Annabeth dokázala nastartovat, uvažoval jsem, jak by svůj terč mohla vidět odtamtud zdola. Asi jsem na to měl myslet dřív.
Kákos stiskl spoušť, a najednou žezlo změnilo tvar. Obr se mě pokoušel odprásknout platebním terminálem na kreditní karty, ale jediné, co z ní vyšlo, byla papírová účtenka.
! zavýskal mi v mysli George. Jedna nula pro hady!
"Pitomý žezlo!" Kákos hůl znechuceně zahodil, což byla šance, na kterou jsem čekal. Vrhnul jsem se vpřed, sebral žezlo a překulil se pod obrovýma nohama.
Když jsem se opět postavil na nohy, měli jsme vyměněné pozice. Kákos stál zády k jeřábu. Jeho rameno viselo přímo za ním, drapák umístěný přesně nad jeho hlavou.
Naneštěstí se jeřáb pořád nehýbal. A Kákos mě pořád chtěl zabít.
"Ty jsi mi uhasil oheň těmi prokletými splašky," zavrčel. "A teď jsi mi ukradl žezlo."
"Které jste vy neprávem ukradl," upozornil jsem ho.
"To je fuk." Kákos zapraskal klouby. "Ty to žezlo taky nemůžeš použít. Jednoduše tě zabiju holýma rukama."
Jeřáb se pohnul, pomalu a téměř nehlučně. Uvědomil jsem si, že na ramenu jsou připevněná zrcadla - jako zpětná zrcátka navádějící jeřábníka. A v jednom z těch zrcátek se odrážely Annabethiny šedivé oči.
Drapák se rozevřel a začal klesat.
Usmál jsem se na obra. "Vlastně, Kákosi, mám další tajnou zbraň."
Jeho oči se zaleskly chamtivostí. "Další zbraň? Ukradnu jí! Okopíruju jí a padělky prodám a vydělám! Co je ta tajná zbraň?"
"Její jméno je Annabeth," prohlásil jsem. "A je zcela jedinečná."
Drapák dopadnul, praštil Kákose do hlavy a srazil ho na zem. Zatímco byl obr omráčený, drapák se obepnul kolem jeho hrudi a zvedl ho do vzduchu.
"C-co to je?" Obr se probral dvacet stop nad zemí. "Položte mě na zem!"
Marně se kroutil a pokusil se chrlit oheň, ale podařilo se mu jen vykašlat bahno.
Annabeth pohybovala ramenem jeřábu sem a tam, zvyšovala rychlost, zatímco obr nadával a vzpíral se. Bál jsem se, aby se celý jeřáb nepřevrhl, ale Annabeth ho ovládala dokonale. Zhoupla ramenem ještě naposledy a rozevřela drapák, zrovna když se obr nacházel nejvýše.
"Áááááááááá!" Obr plachtil přes střechy, přímo přes Chelsea Piers, a začal padat přímo do Hudson.
"Georgi, Martho," ozval jsem se. "Myslíte, že byste pro mě zvládli ještě jednou laserový režim?"
S radostí, řekl Geroge.
Hůl se proměnila ve špičkovoubazuku.
Zamířil jsem s ní na padajícího obra a zakřičel, "Pal!"
Z hole vystřelil paprsek modrého světla a obr se nádherně rozpadl ve vzduchu.
To, ocenil George, bylo výborný. Můžu teď dostat krysu?
Musím souhlasit s Georgem, přiznala Martha. Krysa by byla milá.
"Zasloužili jste si ji," poznamenal jsem. "Ale nejdřív raději zkontrolujeme Annabeth."
Potkal jsem ji na schodech do parku, šklebila se jako šílenec.
"Bylo to úžasný?" dožadovala se.
"Bylo to úžasný," odsouhlasil jsem. Bylo obtížné dosáhnout, aby se nám povedl romantický polibek - když jsme oba byli promáčení různým svinstvem, ale dali jsme do toho všechno.
Když jsem se konečně mohl znovu nadechnout, řekl jsem: "Krysy."
"Krysy?" zeptala se.
"Pro hady. A potom-"
"Ach, bohové." Vyndala svůj mobil a zkontrolovala čas. "Je skoro pět. Musíme tu hůl vrátit Hermovi!"
Ulice na povrchu byly ucpané zásahovými vozidly a drobnými nehodami, takže jsme jeli metrem. Navíc jsou v metru krysy. Aniž bych musel zacházet do příšerných podrobností, můžu vám sdělit, že George a Martha přispěli k řešení problému se škůdci. Během cesty na sever se stočili kolem žezla a s vypoulenými bříšky spokojeně dřímali.
Setkali jsme se s Hermem u sochy Atlase v Rockefeller Center. (Ta socha mimochodem vůbec nevypadá jako skutečný Atlas, ale to už je jiný příběh.)
Díky sudičkám!" zvolal Hermes. "Už jsem se málem vzdal veškeré naděje!"
Vzal si hůl a poplácal rukou hlavy jeho ospalých hadů. "No no, mí kamarádi. Teď jste doma."
Uuááh, zívala Martha.
Báječný, zamumlal George ve spánku.
Hermes s úlevou vzhlédnul. "Děkuju, Percy."
Annabeth si odkašlala.
"Ano," dodal bůh, "tobě taky, holka. Mám akorát dost času, abych doručil zásilky! Ale co se stalo s Kákosem?"
Popsali jsme mu, co se událo. Když jsem vyprávěl, co Kákos říkal o někom, kdo mu poradil Hermovu hůl ukrást, a otom, že bohové mají další nepřátele, Hermův obličej potemněl.
"Kákos chtěl odstřihnout božské komunikační linky, že?" přemítal Hermes. "Jak ironické, vzhledem k tomu, že Zeus vyhrožoval…"
Jeho hlas se vytratil.
"Cože?" zeptala se Annabeth. "Zeus vyhrožoval čím?"
"Ničím," zapíral Hermes.
Očividně to byla lež, ale už jsem se naučil, že když vám bohové lžou do očí, nejlepší je jim neodporovat. Mají sklony proměnit vás v malého chundelatého savce anebo pokojovou rostlinu.
"Dobře…" řekl jsem. "Tušíte, co Kákos myslel těmi dalšími nepřáteli, nebo kdo by vám chtěl ukrást hůl?"
Hermes sebou zavrtěl. "No, může jich být celkem dost. My bohové máme hodně nepřátel."
"Těžký uvěřit," poznamenala Annabeth.
Hermes přikývl. Patrně si toho sarkasmu nevšiml, nebo měl na mysli jiné věci. Měl jsem pocit, že obrova varování nás dříve či později dostihnou, ale Hermes se nás zjevně nechystal poučit.
Bůh se dokázal usmát. "V každém případě dobrá práce, oba dva! A teď už musím jít. Tolik zastávek -"
"Je tu ta malá záležitost s mojí odměnou," připomněl jsem mu.
Annabeth se zamračila. "Jaká odměna?"
"Je přece naše měsíční výročí," prohlásil jsem. "Určitě jsi nezapomněla."
Otevřela pusu a zase ji zavřela. Moc často se nestává, aby takhle ztratila řeč. Musím si tyhle vzácné okamžiky užít.
"Á jo, tvoje odměna." Hermes si nás prohlédl od shora dolů. "Myslím, že začneme s novým oblečením. Na manhattanské splašky není pohled, který by se dal zrovna skousnout. Zbytek už bude jednoduchý. Bůh cestovatelů k vaším službám."
"O čem to mluví?" zeptala se Annabeth.
"O speciálním překvapení na večeři, "odpověděl jsem. "Přece jsem to slíbil."
Hermes si promnul ruce. "Řekněte na shledanou, Georgi a Martho."
Na shledanou, Georgi a Martho, zamumlal George ospale.
Uhmh, huhňala Martha.
"Možná se chvíli neuvidíme, Percy," upozornil Hermes. "Ale…no, užij si večer."
Pronesl to tak zlověstně, že jsem si už zase musel uvažovat, co mi neprozradil. Pak luskl prsty a svět kolem nás se rozplynul.
Náš stůl byl připravený. Šéf restaurace nás usadil na střešní terase s výhledem na světla Paříže a lodě na Seině. V dálce zářila Eiffelova věž.
Měl jsem na sobě oblek. Doufám, že si někdo pořídil fotku, protože já obleky nenosím. Bohudík to magicky zařídil Hermes. Jinak bych si nedokázal zavázat kravatu. Snad jsem vypadal dobře, neboť Annabeth vypadala neskutečně. Měla na sobě tmavě zelené šaty bez rukávů, které zdůraznily její dlouhé blonďaté vlasy a štíhlou atletickou postavu. Náhrdelník z tábora nahradila šňůrka šedých perel, které jí ladily k očím.
Číšník nám přinesl čerstvě upečený chléb a sýr, láhev perlivé vody pro Annabeth a Colu s ledem pro mě (protože jsem barbar). K večeři jsme měli spoustu pokrmů, jež jsem ani nedokázal vyslovit, ale všechno to bylo skvělé. Skoro hodinu a půl trvalo, než se Annabeth dostala z šoku a promluvila.
"Tohle je … neuvěřitelný."
Pro tebe jenom to nejlepší," pronesl jsem. "A ty sis myslela, že jsem zapomněl."
"Ty jsi zapomněl, Chaluhový mozečku." Její úsměv mi však potvrdil, že se ve skutečnosti nezlobí. "Ale zachránil jsi to hezky, to jo. Jsem ohromená."
"Mám i světlejší chvilky."
"To rozhodně máš." Natáhla se přes stůl a uchopila moji ruku. Zvážněla. "Napadá tě, proč se Hermes choval tak nervózně? Mám pocit, že se na Olympu děje něco zlého."
Potřásl jsem hlavou. Možná se chvíli neuvidíme, řekl mi Hermes, skoro jako by měl varoval, že má něco přijít.
"Prostě si užijme tenhle večer," navrhl jsem. "Hermes nás přenese o půlnoci."
"Čas na procházku kolem řeky," prohlásila Annabeth. "A Percy… klidně můžeš začít chystat oslavu našeho dvouměsíčního výročí."
"Ó, bohové." Při pouhém pomyšlení na to jsem se cítil vyděšeně a skvěle zároveň. Jako Annabethin přítel jsem první měsíc přečkal, takže hádám, že jsem to až tolik nezpackal. Nikdy jsem vlastně nebyl šťastnější. Jestli v nás viděla budoucnost - jestli se mnou pořád chtěla vydržet další měsíc, tak mně to bohatě stačilo.
"Co kdybychom se teda prošli?" Vytáhl jsem kreditku, kterou mi Hermes strčil do kapsy - černou kovovou Olympus Express - a položil ji na stůl.
"Chci s nádhernou dívkou prozkoumat Paříž."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama