Pán ledové zahrady 1

1. ledna 2017 v 20:17 | turkey

Pán ledové zahrady (kniha první)

autor: Jaroslaw Grzedowicz
překlad: Robert Pilch
počet stran: 401

Vuko Drakkainen je dobrovolný člen zvláštní jednotky se zvláštním výcvikem; každému z nich byl do hlavy voperován organický čítač, který z něj dělá nadčlověka - urychluje reflexy, umožňuje vidět ve tmě, naučit se rychle cizí jazyky… Drakkainen je nakonec sám vybrán do akce, a to proto, že je nejstarší ze skupiny a ještě si pamatuje časy, kdy jsme byli ve vesmíru sami. Ano, byla nalezena obydlená planeta s ne tolik odlišnou faunou a flórou a tamější lidé na úrovni středověku se od těch pozemských příliš neliší (mají oči vyplněné duhovkou jakoby telecí a spoustu drobných zubů). Drakkainena odpálí kapslí až na tu planetu, kde má najít - nebo případně zjistit, co se stalo - 8 vědců, kteří tam vedli výzkum a před dvěma roky přerušili spojení a už se neozvali. Přistání proběhne v pořádku, Vuko - a pro zdejší Ulf Nitj'sefni, Noční poutník, nechá kapsli vybuchnout, aby zahladil všechny stopy vedoucí k tomu, že je z jiné planety. Zdejší obyvatelé totiž nemají sebemenší tušení, že nejsou ve vesmíru jediní. Drakkainen tudíž na planetu neměl letět, aby ji jen kvůli evakuaci osmi vědců nezměnil, avšak vyslovený přísný zákaz porušil jeho velitel Ledovec, když ho poslal na tuhle tajnou misi. Planeta je záhadná: s elektřinou jsou tam problémy, a podle Ledovce tam dokonce existuje magie… Drakkainen by byl raději zpátky na Zemi se svou přítelkyní rusovlasou Deirdre z Derry, která má také čítač, a ten pocit se vystupňuje, když s sebou musí vláčet vybavení včetně sedla a brnění rytíře až ke stanici vědců Midgaard II. Nalezne tam a identifikuje dvě useknuté lebky vědců a co hůř jednoho vědce, jehož jedna polovina těla se rozložila, zatímco druhá jakoby zkameněla a čtvrtého vědce, který žije, jenže ten se nějak stal součástí stromu a Vuko ho na jeho přání zabije, aniž by se něco dozvěděl… Stopy ostatních jsou dva roky staré, a tak Poutník ví, že na něj čeká ještě hodně práce - musí ty zbylé čtyři najít. Najednou na něj však zaútočí nějaké tamější zvíře, jehož reakce jsou na obyčejné zvíře příliš rychlé, a nebýt aktivovaného čítače by Drakkainen neměl sebemenší šanci. Se zrychlením se mu ho podaří zabít - rozsekat ho na kusy, protože ten tvor nechtěl zemřít ani po smrtelných ranách a jeho části se hýbou dál i dávno po smrti… Najde ho tam nějaký "člověk" z Pobřeží plachet a řekne mu - Poutník se díky čítači jazykem Pobřežního lidu a mnoha dalšími bez potíží dorozumí - aby šel na dvůr Grismy Šíleného křiku, první nejbližší osady u Pustiny smrti, jinam že se ani jít nedá. Pustiny strachu se každý bojí, nikdo tam nevkročí: odtud prý vylézají děti chladné mlhy, Probuzení, a i to zvíře, co Noční poutník zabil, byl prý Probuzený…

Vuko to sice nechápe, ale hlavu si s tím moc nedělá, v pořádku - přes všeobecný údiv - přejde sám Pustinu strachu (jak moc by potřeboval koně) až ke Grismově dvoru. Po nějaké době ho místní pustí přes opevnění dovnitř, báli se, že je Probuzený. Od jednoho z družiníků Šíleného křiku se dozví, že dřív se prý děti chladné mlhy objevovaly pouze na pohřebištích, ale když začala válka bohů, svět se zbláznil. Jeden divný cizinec, co je vyšší než oni, pořádně neumí jejich jazyk a má slepé bílé oči, tudy procházel; po jeho odchodu začala chladná mlha přicházet. Vědci totiž - na rozdíl od Drakkainena, kterému byly oči přizpůsobeny, vypadají zcela lidsky. V noci za ním přijde Grismova manželka, nejdřív ho chce zabít a pak to chce dělat - aby mohla mít s ním další děti chladné mlhy, neboť když tam byl cizinec Aaken, po jejich setkání rodila každých devět měsíců děti chladné mlhy, aniž by byla těhotná… Drakkainen na vlastní oči uvidí chladnou mlhu a v ní nacházející se příšery, které musí být halucinace. Avšak zaútočí na něj hmatatelný medvěd a syna Šíleného křika Grismalfiho zasáhne hudba vylouděná příšerou a ten během několika sekund zestárne a umírá… Drakkainen hned druhý den odchází - v stopách van Dykena (je si téměř jistý, že to on tam byl) starých dva roky. Má vyvrknutý kotník, a proto si přeje koně víc než kdy dřív, když se mu přání najednou splní: před ním stojí kůň - ne pozemský, ale tvor, který ho tady nahrazuje - se značkou. Podaří se mu ho chytit a vpravit mu do těla kapsli se zrnkem, jejíž pomocí ho kůň později sám vyhledá (teď utekl) a reaguje na Poutníkovy pokyny jako vycvičený kůň, dokonce při doteku koňova čela Vuko slyší jeho myšlenky. Bohužel mu ale nějaký drzý krkavec druhou ampulku ukradne a spolkne a poslední poškodí. Drakkainen s koněm Jadranem pokračuje dál, prochází přes podivnou vesničku, kde jsou všichni mrtví, nebo skoro mrtví. Tam narazí na Krkavčího stína, který mu řekne, že ty bytosti se tam snažily tvořit - dokázaly, že se věci staly. Hraje s Poutníkem hru, a pokud prohraje, dává mu odpovědi, z kterých však Drakkainen není moudrý. Alespoň mu Krkavčí stín poradí, kde má cizince hledat - v přístavu, kterému se říká Zmijí Hrdlo.

Tohimon, Mladý tygr, Terkej Tendžaruk je jedním ze synů císaře Amitraje, vládce Tygřího trůnu z klanu Vahadla. Jeho rod pochází z království Kirenenu, ale to bylo kdysi Amitrajci zničeno. Jeho dědeček a otec se dostali k trůnu v Amitraji a snažili se z této země udělat něco lepšího. Tohimon měl staršího bratra Kimir Zyla. Jenže ten se i přes tvrdou výchovu, kterou jim už od dětství dával Učitel - Řemen, stal krutým a jiným, než jaký má být císař. To se ukázalo, když tři bratři každý dostali ostrov pro sebe s inteligentními tvory bystrouškami, vycvičenými, aby poslouchaly rozkazy, hrané na zvláštní flétnu. Kimir Zyl se ke svým choval krutě, nechal je zabíjet, otrávil Bystroušky mladšího bratra Čagaje a chtěl se zmocnit i Tendžarukových. Avšak ten krvavou bitku vyhrál a Kimir Zyl následně zemřel - otráven jedem, který sám připravil…

Drakkainen se s Jadranem a krkavcem, který spolkl zrnko a teď se od něj také nehne - Vuko mu říká Nevermore - dostává do Zmijího hrdla. Hledá nějaké známky o tom, že tady byli jeho lidé. Zaslechne jednoho starce a námořníka, který se vrátil z plavby, mluvit o tom, že se jeho rodině staly hrozné věci, když u sebe odmítla ubytovat Pěvce - Tvůrce, ukradl písně bohům. Vuko se jde na ten dvůr Skifanara Dřevěného pláště podívat, před vstupem mu brání břečtan reagující na každý jeho pohyb a ostrý jako břitva. Skifanarův synovec námořník Atleif tam jde také zjistit, co se tehdy stalo, chytí ho břečtan, ale Drakkainen ho zachrání. Společně s ním a jeho muži se dostane dovnitř skrz břečtan, kde najdou členy rodiny ve velkých bolestech; živé a přitom mrtvé - nejedli už dva roky. Drakkainen zruší to prokletí tím, že zabije Dřevěného pláště - na jeho vlastní žádost… Noční poutník se s Atleifem a zejména s jeho přítelem Grunaldim Posledním slovem z Ohnivé země spřátelí. Od něj se dozví, že tyhle podivnosti, které Vuko nemůže pochopit a racionálně vysvětlit, se nyní dějí docela často. Poutník jde do bohatší části města, kde by o jeho lidech určitě něco věděli, u obchodníka Uzeného Ulleho si zaplatí za zprávy, ale nic: nikdo mezi lidmi ani otroky není jeden ze čtyř, které hledá. Avšak zjistí, že i jeho někdo hledá - v noci ho přepadnou tři Hadi a chtějí ho zabít. Nemají šanci; Ulle mu řekne, že se někdo - Had ptal po někom divném - a Noční Poutník je divný. Vuko netuší, proč po něm jdou Tančící hadi - Hadích lidí se všichni obávají, žijí v horách, jsou krutí a unášejí cizí děti…

Všechno, co tohimon miloval, zničila Nahel Ifrid, Pouštní oheň. Věštkyně, která tvrdila, že byla poslána Podzemní Matkou. Této prabohyni se klaněli Amitrajci než na Tygří trůn usedli Kirenenci. Lidé se řídili Kodexem země, obětovali se, nepoužívali nástroje, dělili se na kasty a vládli jim šílení kněží v Rudých věžích… Kirenenští císaři časem předali Amitrajcům vlastní náboženství a ustanovili spravedlivé zákony. Jenže nastalo sucho a tehdy se z pouště zjevila Nahel Ifrid a tvrdila, že to způsobuje hněv Podzemní Matky, že se k ní její lid obrátil zády. Situace se pořád zhoršovala, nepršelo už několik měsíců a Pouštní oheň kdovíjak (je snad Tvůrce?) dokázala rozmnožit vodu, zahnat žízeň, hlad a nemoci. I tohimon - pod krycím jménem Ardžuk Hatarmal - viděl na svých výpravách s ochráncem Brusem z Vesnice Oblaků do města, že lidé se začínají obracet zpátky k Podzemní Matce a znovu staví Rudé věže. Jednou v žnoci se v paláci objevil vrah s bílýma očima, který chtěl Tendžaruka zabít. Stoupla si však před něj jedna z jeho pokojských Irissa, které mu poskytovaly potěšení na rozkaz tohimonovy učitelky Aiiny, která ho učila, jak mít navrch i při souloži… Vládce Tygřího trůnu a princův otec se rozhodl konečně zasáhnout a přivolal vojsko, aby zatklo kněží a svrhlo Rudé věže. Ale tu noc začalo po půl roce pršet a císařské vojsko se obrátilo proti císaři. Tohimon najednou zjistil, že otcova armáda zaútočila na palác, jeho otec že je mrtvý - takže je teď vládcem on… Musel utéct, aby se někdy později mohl vrátit, znovu usednout na trůn, nastolit řád a svrhnout Pouštní oheň. Nerad utíká pouze za doprovodu Bruse a nechá tam napospas smrti Fyallu, Tahelu, učitelku Aiinu i Řemena, který se vojáky snaží zadržet. Princovi - ne, vlastně císaři - už zbývá jenom Brus (vždyť i tohimonovu rodinu vyvraždili) a ten ho musí dostat daleko, až tam, kam na ně nebude moci Nahel Ifrid…

Noční poutník si najme vyvolávače a nechá vytesat na kámen zprávu pro vědce v angličtině. Zatímco marně čeká na informace, dojde pro něj posel se vzkazem, že prý musí k soudu - za to, že ukradl koně (Jadrana) koňskému handlíři Lyfdagovi. Soudce je zmatený z toho, že kůň na sobě opravdu Lyfdagovu značku má a zároveň přijel z míst, kam se sám nemohl dostat. Má se rozhodnout v obyčejném souboji, ale Lyfdag však chce Ohnivý kruh, z kterého může vyváznout živý jen jeden z nich. Ačkoli si to vymyslel, nechá bojovat místo sebe Hada, co je velmi dobrý tak, že i s aktivovaným čítačem Drakkainena zraní. Grunaldi Poutníkovi, který Hada zabije, vysvětlí, že Had dokonce Lyfdagovi zaplatil, aby si vyžádal Ohnivý kruh a mohl bojovat místo něj. Vuko se chce vydat do Hadí země - existuje příliš mnoho náznaků, že tam šel van Dyken, vždyť na jednom Hadovi viděl sluneční brýle, a poněvadž je Ohnivá země cestou, pluje na Atleifově lodi s jeho posádkou. Jakmile ale dorazí ke Grunaldiho domovu, zjistí, že Hadi a jejich šumař kostěnou flétnou vylákal ven jejich děti. Grunaldi se zhroutí, ale Noční poutník mu poskytne naději - Hadí lidé je prý zajali.

S dvěma Grunaldiho lidmi a se samotným Posledním slovem se vydává je zachránit. Psi už tehdy ztratili stopu - pršelo, přesto Drakkainen stopu neztratí a dovede muže k táboru Hadích lidí, kde děti - celkem v pořádku - nalezne. Když je zachraňují, zjistí Vuko strašlivou pravdu o tom, na co je Hadi potřebují: na zbraně. Jiné děti totiž našel uvnitř smrtících zbraní - "kraba" v brnění s ostrými čepelemi, které jednoho z mužů rozsekají. Jestli Grunaldi dostane osvobozené děti domů je jen na něm a jeho muži, protože Drakkainen pokračuje hlouběji do Hadí země - bez výbavy, bez koně. Tam nachází obrovskou sochu ženy, která je velká půl kilometru. Když po ní sleze - což mu dá zatraceně velkou práci - přichází do místa, kde se Hadi nevzrušeně vzrušují a lezou po sobě. Poutníkovi dochází, že je to jako ze Zahrady pozemských slastí z Boschových obrazů. V tom ho utvrdí i fakt, že dále nalezne i "hudební peklo" od Bosche - Hieronymuse van Aakena. A najednou se tam objeví samotný doktor Pier van Dyken, ale z toho, že vidí někoho, kdo ho z téhle planety může dostat, nemá vůbec radost. Během jeho řeči se vše vyjasní - chladná mlha, děti ve zbrojích-krabech, Boschova zahrada. Tyhle vědecky nevysvětlitelné věci má na svědomí van Dyken, nějak se naučil ovládat moc, kterou mu tahle planeta poskytuje a na Zemi, kde by moc neměl, nemá v úmyslu se vrátit. I Hadi mu přece slouží - to on je na Drakkainena poslal. Vuko ho chce zatknout, neboť pochopil, že van Dyken zasahoval do vývoje této planety a že po něm musí "uklidit nepořádek." Avšak Tvůrce je mocnější než čítač a van Dyken do Nočního poutníka zabodne jasanové kopí, co nejde vytáhnout. Drakkainen umírá, ale van Dyken se chce ještě pobavit, chce, aby Vuko víc trpěl. Stále umírá, a přesto ho něco nutí jít dál. Měl by už být dávno mrtvý, ale není. Když tu mu najednou tuhnou nohy, rovnají se mu záda a z jasanového kopí vyraší jasanové větvičky. Vuko Drakkainen chce křičet, ale nemůže - stal se z něj strom…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 7. ledna 2017 v 22:25 | Reagovat

pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama